Články

Fotogalerie - koncert Hříšnice

Fotografie ze slavnostního koncertu a křtu alba Hříšnice v pražském Rudolfinu 24. března 2015.

Zobrazit celý článek

Příběhy Hříšnic

Dr. Jan Králík

Nepravosti ve svých činech si lidé uvědomují od nepaměti, ale jako hříchy jsou popsány až v bibli a v  mýtech. Vůbec první provinění proti Božímu slovu bylo příčinou vyhnání z ráje, byť zůstává nejisté, zda požití ovoce ze stromu poznání byl skutečně hřích. Z 243 biblických zmínek se slovo hřích objevuje poprvé již v knize Genesis [4.7] v Hospodinových slovech ke Kainovi:  „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve [tvých] dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ A pak ještě čtyřikrát. Naposledy je zde hřích provázen výzvou k odpuštění [50.17]. Ovládnout vlastní hříchy a dojít odpuštění však není dáno každému.

[1]    Novozákonní hříšnice z trojdílného Massenetova oratoria Marie-Magdeleine očekává u studny před magdalskou branou toho, jenž jí slíbil, že znovu přijde: Ježíše. Na rozdíl od ostatních prodejných žen zde Maří Magdalena – Méryen – v árii „O mes soeurs“ zavrhuje svůj dosavadní život. Je plna výčitek a touží po očistné naději na Boží milost. V dalším ději se s Ježíšem setká a s pokorou jej přijme ve svém příbytku. V závěrečném díle po Ježíšově ukřižování je v ohromení přítomna Ježíšovu zázračnému zmrtvýchvstání.

[2]    V Saint-Saënsově velké opeře Samson et Dalila vláká filištínská kněžka Dalila do svého domu starozákonního izraelského hrdinu Samsona, který Filištíny pokořil. Chce vyzvědět tajemství jeho síly. Samson bezelstně vyzná Dalile své zaujetí pro její krásu a Dalila v árii „Mon coeur s'ouvre a ta voix“ Samsona vtáhne ještě hlouběji do svých zákeřných svodů: předstírá, že otevírá srdce jako květ v ranním slunci a vynucuje si na Samsonovi slib věrnosti. Samsona tím obměkčí, ale vzápětí zradí: je oslepen a spoután okovy.

[3]    Filištíni pak – v téže opeře – oslavují svůj vítězný den divokým „Bacchanale“. Po smyslném, bezuzdném tanci přivedou Samsona, který, ač v poutech, svou silou strhne sloupy chrámu, v jehož troskách všichni zahynou.

[4]    Hlavní postava Massenetovy opery podle Flaubertovy novely Hérodiade, choť biblického krále Heroda, žárlí na svou dceru Salome pro její svůdnost a krásu. Herodias nenávidí i proroka Jana Křtitele, kterého Salome obdivuje. S úmyslem co nejvíce svou dceru pokořit žádá Herodias po Herodovi, aby dal proroka popravit. V árii „Ne me refuse pas“ se Herodovi vemlouvá, zneužívá vlastní svůdnosti a je si jista, že tím dosáhne svého.

[5]    Ve Stravinského operním oratoriu Oedipus Rex se Sofoklovým dějem z antických řeckých Théb vystupuje také Jokasta, vdova po zavražděném králi. V árii „Nonn' erubescite, reges“ odmítá uvěřit věštbě. V temných úšklebcích se dávné předpovědi posmívá, neboť neví, jak krutě byla věštba pravdivá: že Jokastin vlastní syn Oidipus – aniž tušil – zavraždil svého otce a pojal za choť svou vlastní matku. Tragédie je neodvratná. Oidipus se sám oslepí, aby přijal úděl vyhnance s nejčernějšími výčitkami, a Jokasta spáchá sebevraždu.

[6]    Antická kouzelnice, hlavní postava Cherubiniho operního dramatu Medea podle Euripida, dopomohla řeckému hrdinovi Jásonovi získat zlaté rouno. Když však Jásonovi porodila dva syny, Jásona odlákala jiná žena, dcera korintského krále. Medea za to Jásona proklela a úskokem zabila jeho milenku. Nyní dál ztrácí vládu nad svými smysly: rozhodla se zabít své a Jásonovy děti. V árii „Del fiero duol che il cor mi frange“ prosí před hrůzným činem bohy o utišení děsivých úmyslů, aby jí dali sílu dětem neublížit. Prosí však marně. Svůj zrůdný úmysl dokoná.

[7]    Ve Wagnerově zpracování germánské podoby mýtu o rytíři svatého grálu Parsifalovi vystupuje záhadná dívka Kundry. Z dálav přivezla hojivý lék, ale podlehla zloduchu Klingsorovi a sdílí jeho zlovolný záměr zničit Parsifala hříšnými svody. V árii „Ich sah´ das Kind“ se Kundry přibližuje k Parsifalovi vyprávěním vzpomínky na jeho matku. Pod smyšlenou záminkou Parsifala políbí, ale svého nedosáhne: Parsifal naopak z opojení procitne a nabude moci konat zázraky. Kundry projde pokáním a přijme křest.

[8]    Straussova Salome tančí na výzvu krále Heroda po jeho slibu, že jí splní jakékoli přání. Ve velké scéně „Tance sedmi závojů“ Salome postupně odhodí všech sedm roušek, které halí její vyzývavou krásu. Svůj sedmidílný tanec vystupňuje až do extáze. Když tím Heroda pro sebe zcela uchvátí, vyžádá si od něho na stříbrné míse hlavu uvězněného proroka Jochanaana – Jana Křtitele.

[9]    Mykénská antická královna Klytaimnestra, v opeře Elektra téhož skladatele, podlehla milenci a zavraždila svého manžela – Elektřina otce – krále Agamemnona. V každé nové noci ji pronásledují výčitky. V rozhovoru s Elektrou „Ich habe keine guten Nächte“ přiznává, že ji mučí noční přízraky, že by raději nežila. Nemoci se jí však vyhýbají. Netuší ještě, že se brzy vrátí její syn Orestés, který smrt svého otce pomstí: Klytaimnestra i její milenec zahynou touže sekyrou, kterou ona vraždila.

[10]    Do třetice se vrací příběh biblické Salomé v rozměrné „Závěrečné scéně“, kterou z téže Wildeovy literární předlohy jako Strauss zhudebnil jen o málo dříve skladatel Antoine Mariotte. Salome, krásná dcera Herodiady a nevlastní dcera krále Heroda si ve zvrácené touze vyvzdorovala hlavu proroka Jochanaana – Jana Křtitele. Ve snovém opojení prorokovu useknutou hlavu oslovuje. Herodes je zhnusen. Salome políbí prorokovy mrtvé rty a stihne ji za to zasloužený trest. Herodes rozkáže Salome zabít.

Zobrazit celý článek

Úvod k vydanému albu

Drazí přátelé,

tato deska, kterou právě držíte ve svých rukou, je deskou netradiční. Její netradičnost spočívá především v tom, že všechny postavy z arií, které na této nahrávce paní Dagmar Pecková ztvárnila, spojuje jeden společný jmenovatel a tím je hřích. Všechny arie jsou ariemi hříšnic. Každá z těchto žen se provinila proti někomu i proti sobě.

Jediným lékem proti lidskému hříchu a provinění je jeho odpuštění. A jako psychiatr mohu zodpovědně říci, že odpuštění je tím nejesenciálnějším lékem, který dokáže uzdravit nemocnou lidskou duši i vztahy. A my toto silné téma chceme přenést i mezi širokou veřejnost prostřednictvím této náhravky.

Je důležité si uvědomit, že mnoho lidí trpí tím, že nedokáží odpustit sami sobě, svým bližním, rodinám a přátelům. Tato koncentrovaná bolest, která v lidských duších vzniká, pocit křivdy a pocit, že jsem obětí viny, stojí za mnoha lidskými tragédiemi a závažnými zdravotními problémy. My lidé se vzdalujeme svým duším a hledáme pravdu a uspokojení ve věcech kolem sebe a zapomínáme na to nejdůležitější, že svůj největší poklad, který má Božskou podstatu, neseme každý z nás uvnitř sebe.

Tato deska má být o hříchu a o odpuštění.Věřím, že příběhy hříšnic, hudba i zpěv, které tato nahrávka přináší, poskytnou nám všem impuls k zamyšlení. A současně i uvědomění si místa a důležitosti symbolu odpuštění, který je sám o sobě léčebným fenoménem. Ten mezilidské vztahy i duše potřebují, aby byly zdravé.

William Didden

V Paříži 6.1. 2015

Zobrazit celý článek

Co je cílem projektu Hříšnice a stejnojmenné vydané desky

Prof. William Didden

Projekt Hříšnice si dává za cíl poukázat na hřích, který je součástí nás i našeho lidstva. Především chce oslovit širokou veřejnost a přivést ji k uvědomění si, jak se s hříchem vypořádat. A to jak směrem k sobě, tak i k druhým lidem či národům. Je důležité pochopit úlohu našeho já, našeho — Ega, které hraje klíčovu roli při vzniku hříchu. Jednou z cest, jak je možné uzdravit naši duši, naši psychickou soustavu, mezilidské vztahy i vztahy sama k sobě — je odpuštění. Odpouštět, nehřešit i neproviňovat se proti sobě a druhým není lehká cesta. Hřích má mnoho různých forem. Všichni víme, jak je težké nehřešit například myšlenkami sami proti sobě. Jak lidské myšlenky dokáží být úporné a zotročující.

Cesta k odpuštění je někdy svízelná, a to obzvlášť při některých krutých životních okamžicích, které v životě prožijeme. Ale projít tuto cestu je bezpodmínečné k tomu, abysme došli právě k našemu vnitřnímu štěstí a psychickému i fyzickému zdraví.

Zobrazit celý článek

Hřích a odpuštění

Prof. William Didden

Hřích je součástí našeho lidského bytí od nepaměti a to již od Biblického Adama, který pojedl z Eviny ruky jablko ze stromu poznání dobrého a zlého. Hřích nás jako lidstvo doprovází stále, zlo je součástí naší pozemské historie, bájí, mýtů, pohádek i nás samotných. Člověk je spjat s hříchem, a to doslova bytostně. To, co u mnohých z nás předurčuje naše reakce k druhým a okolí, je část naší psychické soustavy, která se označuje jako Ego. Ego - psychická struktura, která nesnese prohru, chce stále růst a být lepší než vše kolem něho. Ego chce vlastnit, cítit se silné a mocné. Za vším zlem v dějinách lidstva stojí naše Ego jako součást naší lidské psychické struktury. Naše lidské dějiny jsou dějinami hrůzy. Válečné konflikty jsou od nepaměti až po dnešek důsledkem lidského nabubřelého Ega, nabubřelého Ega národů. Ale současně i toto naše lidské Ego, které se zdá být určitým psychickým mechanismem vedoucím k pokroku lidstva i jednotlivců, napomáhá značně k rozvoji kultury i vědy. Ego nás žene před sebou. Dává nám zakusit pocit nadřazenosti, pýchy, Ego chce vlastnit lidi,věci i národy. Já = ego. Já jsem lepší, já jsem chytřejší, já jsem bohatší, já jsem krásnější, já jsem úspěšnější — než ty!

Lidské Ego je ale pouze velkým klamem. Zaniká společně s lidským životem, a to většinou v momentu, kdy se přiblíží smrt, a vše se začne rozplývat, a zbývá nám jen jediná skutečnost. Přijmout naši konečnost, přijmout smrt jako nevyhnutelnost našeho lidského bytí. Ego v tváři smrti splaskne, ale to, co napáchalo, zůstavá.

Jedinou cestou, jak se vyrovnat s hříchem, bolestí, křivdou, je zpracování této bolesti, pochopení mechanismu, proč lidé hřeší, proč vzniká zlo, zášť, války. Proč jsme jako lidstvo takto doslova šílení až do dnešních dnů. Proč vraždíme, ubližujeme, závidíme a nenávidíme druhé.

Ale všechny činy našeho Ega, nezůstávají zcela bez dopadu na nás samotné — na náš organismus, který velice citlivě reaguje, prostřednictvím dokonalého mechanismu našich vnitřních struktur a prostředí, biochemických a buněčných pochodů. Tyto pochody většinou vyústí v nemoci, a my pak trpíme mnoha závažnými chorobami jak psychosomatického charakteru tak onkologickými, degenerativními či kardiovaskulárními. A nezapomínejme v této souvislosti na vzestup psychiatrických diagnóz od depresí, fóbií až po schizofrenie, nárůst procenta lidských sebevražd nevyjímaje.
V situaci, ve které se současný svět nachází, právě v tyto měsíce v době globálního terorismu a mnoha válečných konfliktů, polarizace lidské společnosti, je třeba právě hovořit o vlivu lidského hříchu. To, co zažíváme a vidíme kolem sebe v našem světě, je opravdu zhmotněné zlo.

Každý z nás zažíváme své soukromé příběhy, kde hřích a naše Ego hrají dominantní roli. My všichni jsme svědky účinku hříchu, který probíhá ve světě od nepaměti až k dnešním dnům.
Jediné, co nás osobně může osvobodit od bolesti, zášti, tíhy naší viny či pocitu, že jsme nemilováni a nenáviděni — je opravdové odpuštění. Odpuštění je zvláštní vnitřní psychický fenomém, který má léčebné a osvobozujíci účinky, který dokáže narovnat vnější mechanismy mezi lidmi ale i národy. Jde o transcedentální fenomén. Účinek odpuštění na naše přímé vnitřní psychické struktury je jednoznačný, o našem tělesném zdraví nemluvě.

Pocit zášti, který můžeme pociťovat vůči druhým, protože nám ublížili, ať nám odešel životní partner, někdo nám něčeho nedopřál, či nás pomluvil a očernil, či prostě jen očesal jablka z naší jabloně v zahradě — to vše je třeba zpracovat a odpustit. A to doslova od-pustit. Pustit pryč z našeho života, osvobodit se od bolesti, která svou koncentrací ničí vše uvniř nás i kolem nás.

Zvláštní bod je třeba věnovat sebeodpuštění. Protože odpustit sobě za chyby, které jsme učinili v minulosti, je velice těžké, ale zásadní k tomu, abychom mohli žít a jít dál životem. Bez toho, že sami neodpustíme sobě své chyby a viny, nemůžeme dát svému životu smysl. A ač živí, jsme již mrtví. Je třeba naučit se chápat naše chybování a zároveň jeho odpuštění vnímat jako určitou sebereflexi, která nás má posunout dále a činit nás vnitřně zralejšími.

Zobrazit celý článek