Články

Hřích a odpuštění

Hřích je součástí našeho lidského bytí od nepaměti a to již od Biblického Adama, který pojedl z Eviny ruky jablko ze stromu poznání dobrého a zlého. Hřích nás jako lidstvo doprovází stále, zlo je součástí naší pozemské historie, bájí, mýtů, pohádek i nás samotných. Člověk je spjat s hříchem, a to doslova bytostně. To, co u mnohých z nás předurčuje naše reakce k druhým a okolí, je část naší psychické soustavy, která se označuje jako Ego. Ego - psychická struktura, která nesnese prohru, chce stále růst a být lepší než vše kolem něho. Ego chce vlastnit, cítit se silné a mocné. Za vším zlem v dějinách lidstva stojí naše Ego jako součást naší lidské psychické struktury. Naše lidské dějiny jsou dějinami hrůzy. Válečné konflikty jsou od nepaměti až po dnešek důsledkem lidského nabubřelého Ega, nabubřelého Ega národů. Ale současně i toto naše lidské Ego, které se zdá být určitým psychickým mechanismem vedoucím k pokroku lidstva i jednotlivců, napomáhá značně k rozvoji kultury i vědy. Ego nás žene před sebou. Dává nám zakusit pocit nadřazenosti, pýchy, Ego chce vlastnit lidi,věci i národy. Já = ego. Já jsem lepší, já jsem chytřejší, já jsem bohatší, já jsem krásnější, já jsem úspěšnější — než ty!

Lidské Ego je ale pouze velkým klamem. Zaniká společně s lidským životem, a to většinou v momentu, kdy se přiblíží smrt, a vše se začne rozplývat, a zbývá nám jen jediná skutečnost. Přijmout naši konečnost, přijmout smrt jako nevyhnutelnost našeho lidského bytí. Ego v tváři smrti splaskne, ale to, co napáchalo, zůstavá.

Jedinou cestou, jak se vyrovnat s hříchem, bolestí, křivdou, je zpracování této bolesti, pochopení mechanismu, proč lidé hřeší, proč vzniká zlo, zášť, války. Proč jsme jako lidstvo takto doslova šílení až do dnešních dnů. Proč vraždíme, ubližujeme, závidíme a nenávidíme druhé.

Ale všechny činy našeho Ega, nezůstávají zcela bez dopadu na nás samotné — na náš organismus, který velice citlivě reaguje, prostřednictvím dokonalého mechanismu našich vnitřních struktur a prostředí, biochemických a buněčných pochodů. Tyto pochody většinou vyústí v nemoci, a my pak trpíme mnoha závažnými chorobami jak psychosomatického charakteru tak onkologickými, degenerativními či kardiovaskulárními. A nezapomínejme v této souvislosti na vzestup psychiatrických diagnóz od depresí, fóbií až po schizofrenie, nárůst procenta lidských sebevražd nevyjímaje.
V situaci, ve které se současný svět nachází, právě v tyto měsíce v době globálního terorismu a mnoha válečných konfliktů, polarizace lidské společnosti, je třeba právě hovořit o vlivu lidského hříchu. To, co zažíváme a vidíme kolem sebe v našem světě, je opravdu zhmotněné zlo.

Každý z nás zažíváme své soukromé příběhy, kde hřích a naše Ego hrají dominantní roli. My všichni jsme svědky účinku hříchu, který probíhá ve světě od nepaměti až k dnešním dnům.
Jediné, co nás osobně může osvobodit od bolesti, zášti, tíhy naší viny či pocitu, že jsme nemilováni a nenáviděni — je opravdové odpuštění. Odpuštění je zvláštní vnitřní psychický fenomém, který má léčebné a osvobozujíci účinky, který dokáže narovnat vnější mechanismy mezi lidmi ale i národy. Jde o transcedentální fenomén. Účinek odpuštění na naše přímé vnitřní psychické struktury je jednoznačný, o našem tělesném zdraví nemluvě.

Pocit zášti, který můžeme pociťovat vůči druhým, protože nám ublížili, ať nám odešel životní partner, někdo nám něčeho nedopřál, či nás pomluvil a očernil, či prostě jen očesal jablka z naší jabloně v zahradě — to vše je třeba zpracovat a odpustit. A to doslova od-pustit. Pustit pryč z našeho života, osvobodit se od bolesti, která svou koncentrací ničí vše uvniř nás i kolem nás.

Zvláštní bod je třeba věnovat sebeodpuštění. Protože odpustit sobě za chyby, které jsme učinili v minulosti, je velice těžké, ale zásadní k tomu, abychom mohli žít a jít dál životem. Bez toho, že sami neodpustíme sobě své chyby a viny, nemůžeme dát svému životu smysl. A ač živí, jsme již mrtví. Je třeba naučit se chápat naše chybování a zároveň jeho odpuštění vnímat jako určitou sebereflexi, která nás má posunout dále a činit nás vnitřně zralejšími.